Následující článek pana Františka Houdka na svůj blog zavěšuji, protože z něho vyplývá něco, co mi dosud nebylo známo: totiž, že Freud s kolegou Josefem Breuerem už v roce 1895 popsali ve Studii o hysterii mechanismus, který přináší klientům terapie úlevu. Tento princip rozvedl o padesát pět let později L. Ron Hubbard jakožto princip abreakce. Na abreakci je založena tzv. hlubinná abreaktivní psychoterapie, laicky označovaná jako regresní terapii. Zatímco Freud neměl k dispozici zážitky z minulých životů, pracoval alespoň se sny, které stejně jako minulé životy dovolují pracovat s potlačovanými emocemi. Mladá Fronta DNES, 06.05.2006: - FRANTIŠEK HOUDEK - str. 07
Cesta do hlubin člověkovy duše
Freudův objev hlubinné psychologie a její využití v medicíně vyžadovaly nesmírnou odvahu a vnitřní svobodu
Tím, v čem se mýlil, obohatil umění a tím, v čem měl pravdu, od základu proměnil psychologii a medicínu. Sigmund Freud, pocházející z moravského Příbora, ale jinak celoživotní Vídeňan, je dnes světovou celebritou. 150. výročí jeho narození slaví celý svět. Veřejnost ho zná jako autoritativního starce, avšak to už je jen odlesk někdejšího bořitele mýtů o výlučnosti člověka a div ne božskosti jeho duše.
"Chceme-li zvážit význam člověka pro jeho současníky, nesmíme jej posuzovat na konci kariéry, kdy všichni myslí jako on; naopak, musíme jej vidět v počátcích, kdy myslí jinak než ostatní,"prohlásil jeden moudrý Francouz. Nuže, jak se stalo, že Freud začal myslet jinak než ostatní?
Odpověď leží už v jeho spisu Studie o hysterii z května 1895. Napsal ho se starším kolegou, ale hlavní slovo měl on. Je fascinující sledovat na jeho formulacích, jak úporně a poctivě, ale i omylně a užasle se mladý Freud prodíral nejnedostupnějšími houštinami lidské duše.
Nemoc jako balada
"Nebyl jsem vždy psychoterapeutem, naopak jsem byl vychován k lokálním diagnosám a elektrodiagnostice jako jiní neuropathologové a mne samotného se ještě zvlášť dotýká, že pathologické obrazy, které popisuji, se dají čísti jako novely a že postrádají, tak říkajíc, vážné ražby vědeckosti,"konstatuje jakoby na omluvu, že se pouští na pole tak neexaktní, jako je psychoterapie. Studie o hysterii líčí případy pěti žen, u kterých se negativní zážitky z mládí zhmotnily do chorobných tělesných příznaků zvaných tehdy hysterie. Důvěryhodný, pozorně naslouchající a nezávisle přemýšlející Freud zjistil, že
"lokální diagnostika a elektrické reakce se při studiu hysterie právě neuplatňují, zatímco zevrubné vylíčení duševních pochodů, na jaké jsme zvyklí u básníků, mi dovoluje jaksi nahlédnouti, za současného použití několika málo psychologických vzorců, do vzniku hysterie. Takovéto pathologické obrazy chtějí být posuzovány jako psychiatrické, před těmi však mají jednu přednost, totiž úzký vztah mezi historií neduhu a symptomy nemoci."Jinak řečeno, každá hysterie (obecně neuróza) je jiná podle toho, co a jak ji způsobilo. Pak také léčba nutně musí být individuální. Freudova terapie se zde vyvíjí od dříve již známého náhlého odreagování v hypnóze (tzv. katarze) až k jím objevené metodě v bdělém stavu vybavovaných volných asociací (co ve vytyčené oblasti vzpomínání slina na jazyk přinese). Freud přitom nešetří obrazy téměř básnickými. Takto popisuje výsledek:
"Nemocný svůj traumatický obraz smazává, jak jej vyjadřuje slovy... Jakmile to učiní, zmizí obraz, jako vykoupený duch dochází klidu."
Jen pro vyvolené
Zároveň Freud už tehdy zcela objektivně staví meze, které jeho metodu činí poměrně exkluzivní:
"Náš postup je pro lékaře namáhavý a vyžaduje spoustu času, předpokládá u něho velký zájem o psychologické děje, a přece také osobní účast s nemocným. Nemohu si představiti, že bych se dovedl vmysliti do duševního mechanismu hysterie u někoho, kdo by mi připadal sprostý a odporný, kdo by nebyl schopen při bližším seznámení vzbuditi lidské sympatie, zatímco mohu přece léčení tabetika (pokročilého syfilitika - pozn. red.) nebo rheumatika prováděti nezávisle na takovém osobním zalíbení. Také od nemocných se tu vyžadují neméně těžké podmínky. Pod jistou úrovní inteligence se postupu vůbec nedá použíti, každý příměsek slabomyslnosti jej neobyčejně ztěžuje."
Freud se musel vypořádat i s častými námitkami svých pacientů. Učinil tak způsobem, který platí dodnes a zdaleka nejen v psychoanalýze:
"Mnohokráte jsem musil od svých nemocných, když jsem jim sliboval pomoc nebo úlevu katharsní metodou, vyslechnouti námitku: Vždyť říkáte sám, že má choroba souvisí s mými poměry a osudy: na tom přece nemůžete nic změnit; jakým způsobem mi chcete pomoci? Na to jsem mohl odpověděti: Nepochybuji, že by osudu bylo zcela jistě snazší nežli mně vyléčiti vaši nemoc: přesvědčíte se však, že bude mnoho získáno, podaříli se nám proměniti vaši hysterickou bídu v obyčejné neštěstí. Tomu se s ozdravělým nervovým systémem budete moci lépe brániti."
Za vším hledej sex
Zprvu si Freud myslel, že příčinou neuróz (včetně hysterie) jeho pacientek jsou jakékoli zážitky z dětství, které jdou člověku hrubě proti srsti. Ale pak spektrum možných příčin radikálně zúžil (to byla chyba, ale v dané situaci nemohl jinak). V závěrečné části Studií už píše:
"Nejprve se mi vnutilo poznání, že pokud je možno mluvit o příčině, pro kterou se neurosy získávají, je nutno hledat aetiologii (původ - pozn. red.) v momentech sexuálních."Nejpravděpodobnějšími se mu jevily potlačované vzpomínky na sexuální zneužívání pacientek v dětství, o čemž poprvé veřejně přednášel v dubnu 1896.
Posléze však pochopil, že příběhy pacientek byly jejich fantaziemi odrážejícími nikoli perverzi dospělých, nýbrž erotické představy dětí včetně toho, co nazval oidipovským komplexem: syn nevědomky sexuálně tíhne k matce; otci coby sokovi přeje smrt, za což se bojí trestu (opačně to platí i pro druhé pohlaví).
Freud se o tom poprvé zmiňuje ve svém rukopise z května 1897. Navenek se však tato myšlenka dostává až v dopise příteli z října 1897:
"... každý byl ve své fantazii alespoň jednou Oidipem..."Krok ke koncepci dětské sexuality a oidipovského komplexu byl patrně ten největší a nejobtížnější, jaký kdy Freud udělal.
Dva z pilířů klasické psychoanalýzy - existence nevědomí a jeho význam pro psychosomatiku (propojení duševna s tělesnem) a existence dětské sexuality coby přirozené etapy vývoje osobnosti - tedy Freud vystavěl v první polovině svého života. A položil už základy i pro třetí pilíř. V noci z 23. na 24. července 1895 se mu totiž zdál sen: Irmě se přitížilo po špatné injekci od doktora Otta.
Růžové sny
Irma byla Freudova pacientka, se kterou se mu psychoterapie moc nedařila, kolega Otto zase budil dojem, že Freudovi zazlívá špatný postup léčení. "Sen o Irmině injekci" byl vůbec první, který si Freud analyticky vyložil: znázorňoval pomstu Ottovi za jeho domnělou výčitku a Irmě za špatnou spolupráci s terapeutem.
V roce 1896 mu zemřel otec a truchlící Freud se svým snům začal věnovat systematicky. Rozebíral je technikou volných asociací a poznenáhlu dospěl k názoru, že sny, ta "královská cesta do nevědomí", mají význam jakéhosi šifrovaného plnění nevědomých přání (a to nejen u lidí, podle Freuda třeba prasata sní o žaludech, husy o kukuřici).
Později napsal:
"Psychoanalýza navrátila snu ten význam, který mu byl kdysi, za starých časů, všeobecně přiznáván, avšak zachází s ním jinak. Nespoléhá se na důvtip vykladače snů, nýbrž přenáší tento úkol z větší části na samotného snícího tím, že se jej vyptává na jeho asociace k jednotlivým prvkům snu."
Proti všem i za všechny
Freudova kniha Výklad snů z konce roku 1899 se stala jeho nejvýznamnějším dílem - už proto, že byla iniciační hlubinněpsychologickou prací. Nebylo to však hned. Proč? Člověk z přelomu 19. a 20. století, opojený úspěchy vědy a techniky, si osoboval schopnost ovládat sebe sama jako celek, čili i ono případné nevědomí; a pokud to nefungovalo, problém prostě vytěsnil.
A teď jakýsi doktůrek, notabene Žid (tehdy přitěžující okolnost), tvrdí, že: Člověku nevládne rozum, ale nevědomé pudy. Pudům vládne sex. Sex vládne už kojenci (který si ho s věkem pouze uvědomuje). Inu, odvaha má různé podoby. Ta Freudova lidstvo konečně osvobodila od čtyřsetletého descartesovského oddělení duše od těla a dala vznik psychosomatické medicíně, která má v dnešní stresuplné době velkou budoucnost. Freud byl po Koperníkovi a Darwinovi třetím myslitelem, který člověka nasměroval z piedestalu sebepřeceňování zpátky do lůna přírody. Ne nadarmo konstatoval:
"Lidská přirozenost musela vydržet velké potupy své naivní sebelásky."Slova mužná i prorocká.
