Rozchod Francise Fukuyamy s americkými neokonzervativci byl v intelektuálních kruzích považován za menší senzaci3. června 2006, Lidové noviny
Cesta Francise Fukuyamy do Evropy v létě 2002 dopadla nakonec trochu jinak, než si představoval. Fukuyama, jeden z nejznámějších amerických intelektuálů, se za Atlantik vypravil kvůli propagaci své knihy Naše postmoderní budoucnost (Our Postmodern Future). Zjistil ale, že s rostoucí krizí okolo případné války v Iráku, která visela nad světem jako černý mrak, měli Evropané zájem mluvit jen o jediné věci: jak Washington zastrašuje své spojence.
Fukuyama si vzal tuto kritiku k srdci. ?V tomto momentu jsem začal přemýšlet o problému americké hegemonie,? prohlásil Fukuyama pro časopis American Prospect. ?Do té doby jsem přijímal stanovisko neokonzervativců, které by se ve zkratce dalo vyjádřit: ,O. K., jsme hegemoni, ale benevolentní hegemoni?. Ale když jsem byl v Evropě, zasáhla mě daleko více než předtím realita toho, jak uvažují lidé mimo Ameriku.?
Cesta do Evropy se tak pro Fukuyamu -profesora mezinárodní politické ekonomie na Johns Hopkins University School of Advanced International Studies, proslaveného hlavně polemickou knihou Konec dějin a poslední člověk (The End of History and the Last Man) z roku 1992 - stala počátkem nového nazírání na celý problém.
Během posledních čtyř let se z Francise Fukuyamy stal otevřený kritik irácké války, postupu USA ve válce s terorismem a celkově i Bushovy vlády. Přestal se také počítat mezi neokonzervativce - mezi tuto kontroverzní skupinu intelektuálů a vládních úředníků, která do značné míry formovala podobu Bushovy zahraniční politiky. Fukuyamova proměna se dovršila tento rok, když uveřejnil knihu Po neokonzervativcích: Amerika na křižovatce (After the Neocons: America at the Crossroads), ostrou kritiku svých bývalých intelektuálních druhů. Podle Fukuyamy přivedla Spojené státy do pohromy v Iráku právě jejich arogance. Fukuyamův obrat byl americkou levicí přijat se zadostiučiněním připomínajícím trochu chování studenoválečníků ve Washightonu v případech, kdy nějaký vysoký sovětský důstojník přeběhl na Západ. Svoji novou knihou Fukuyama dezertoval z neokonzervativního hnutí, pro něž byl kdysi nesmírně cenným členem, napsal v dubnu levicově zaměřený americký časopis The Nation. Americká pravice, jak se dalo očekávat, zareagovala na způsob zhrzeného milence. "Frank zrazuje to, že byl jedním z nás," vyjádřil se Irwin Stelzer, editor knihy Neokonzervativní čítanka (The Neocon Reader), pro časopis American Prospect. "Jeho kritika nepůsobila vůbec jako debata uvnitř skupiny, ale jako útok od člověka zvenčí."
Fukuyamův intelektuální rozchod s někdejšími kolegy svou důležitostí ovšem dalece přesahuje ideový boj mezi frakcemi politiky ve Spojených státech. Svou podstatou totiž odráží velmi důležitou debatu o charakteru Spojených států a o jejich roli ve světě.
Tato debata nastoluje několik velmi jednoduchých otázek: Je Amerika jedinečná v tom, že je čestným, benevolentním a nezištným garantem svobody, demokracie a prosperity ve světě? Nebo je to jen další velmoc, která chrání své zájmy?Nebo je něco mezi tím? Neameričanům mohou takové otázky připadat zvláštní a nebezpečně domýšlivé. Ale pro Američany - kterým se od narození vštěpuje, že jejich země je jedinečná a dobrá prakticky od svého založení - je tato diskuse velmi reálná a zásadní. A navíc také velice potřebná.
Mentor a jeho chráněnec
Když si Paul Wolfowitz zavolal svého bývalého chráněnce to Pentagonu, vůbec netušil, co se chystá. Psal se leden 2003 a přípravy na invazi do Iráku byly v plném proudu. Wolfowitz, tehdejší náměstek ministra obrany USA, byl jedním z hlavních architektů, ideologů a obhájců této války. Při hledání vhodných argumentů, proč právě Irák představuje hlavní frontu v boji proti terorismu, požádal Wolfowitz čtyři skupiny významných vzdělanců, aby analyzovali hrozby, které z terorismu v dlouhodobé perspektivě vyplývají pro Spojené státy, a aby ho se svými záměry seznámili.
Nejdůležitější ze skupin vedl Fukuyama, jehož s Wolfowitzem více než tři desetiletí pojil velice úzký profesionální vztah. Jako postgraduální student v polovině sedmdesátých let byl Fukuyama u Wolfowitze na praxi v Americké agentuře pro kontrolu zbrojení a pro odzbrojení. Později, za Reaganovy vlády, Wolfowitz Fukuyamu zaměstnal u sebe na ministerstvu zahraničí. Během Clintonovy éry se pak oba uchýlili do akademického světa: začali společně působit na Johns Hopkins University School of Advanced International Studies.
Jak Fukuyama, tak Wolfowitz byli prominentními představiteli neokonzervativního hnutí. Tato skupina vlivných politologů za studené války prosazovala politiku síly vůči Sovětskému svazu. Po pádu železné opony začali razit názor, že by Amerika měla využít svou vojenskou převahu - a to i jednostranně, bude-li to nutné - k rozšiřování amerického vlivu po celém světě. Tyto dvě osobnosti patřily také v roce 1997 k zakladatelům Projektu pro nové americké století (Project for the New American Century), který si kladl za cíl prosazovat "Reaganovskou politiku vojenské síly a jasných morálních zásad, zaměřenou na šíření politické a ekonomické svobody v zahraničí". V roce 1998 oba podepsali otevřený dopis, který vyzýval ke svržení Saddáma Husajna.
Tehdy v lednu byla Fukuyamova prezentace na téma hrozba terorismu jediná, na kterou se Wolfowitz přišel osobně podívat. A můžeme s jistotou předpokládat, že se její obsah Fukuyamovu mentorovi nelíbil. Fukuyama totiž v zásadě napadl jak logiku hrozící války s Irákem, tak koncept celé války s terorismem, prosazovaný Bushovou administrativou. Byl toho názoru, že by USA neměly přehnaně reagovat na události z 11. září 2001 zbytečnými vojenskými akcemi, které neslouží strategickým cílům a Americe odcizují její spojence.
Podle popisu tohoto setkání, uveřejněného v časopise American Prospect,
Fukuyama tehdy na ministerstvu obrany uvedl, že boj s terorismem je hlavně myšlenková bitva a že by Amerika měla své úsilí zaměřit na "kampaň, v níž by oslovila srdce i mysl velké většiny muslimského světa, který Ameriku zpravidla obdivuje".Bushova vláda, jak dále uvedl, by měla přestat nadužívat rozněcující, provokativní a emočně podbarvené výrazivo - jako například termín "válka s terorem". Ještě důležitější je, že Fukuyama zároveň zpochybnil tezi Bushovy vlády, že islámský terorismus představuje po fašismu a komunismu třetí vážnou hrozbu pro západní civilizaci. Mnoho konzervativců si totiž zvyklo nazývat islámský fundamentalismus "islamofašismem" nebo hovořit o válce s terorismem jako o "čtvrté světové válce" (po první a druhé světové válce a po studené válce).
V období, které následovalo po jeho vystoupení v Pentagonu, Fukuyama své bývalé kolegy rozčilil tvrzením, že i když jsou islámští teroristé jistě nebezpeční, pro Západ nepředstavují podobnou existenční hrozbu, jakou bylo Hitlerovo Německo nebo Sovětský svaz se svým jaderným arzenálem. ?Když budou USA přistupovat ke každému muslimovi jako k potenciálnímu sebevražednému atentátníkovi, bude to přesně to, co chtějí fanatikové jako bin Ládin,? uvedl Fukuyama minulý rok pro časopis American Prospect. ?Před americkou invazí pro nás Irák určitě nepředstavoval žádnou zásadní hrozbu. Ohrožoval Írán, Kuvajt a Izrael, ale neměl prostředky na to, aby ohrozil kontinuitu našeho režimu. Al Kajda a další radikální islamistické skupiny by se rády staly hrozbou pro americkou civilizaci, ale v současnosti jim absolutně chybí prostředky, aby tuto svou vizi mohly uskutečnit,? dodal. Proměna Fukuyamy, která započala během jeho soukromé letní cesty do Evropy v roce 2002, se tak náhle stala velmi veřejnou věcí.
Přehnané sebevědomí
Fukuyama se při přednáškách obvykle vyhýbá osobním komentářům. Jedno slunné odpoledne v dubnu minulého roku ale učinil výjimku. Když v New Havenu přednášel pro studenty Yale University, pocítil nutnost vyjádřit se ke svému odcizení od bývalých kolegů.
"Vždy jsem se považoval za neokonzervativce a hrdě jsem toto označení nosil," začal Fukuyama. "Domníval jsem se vždy, že sdílím světový názor s ostatními neokonzervativci, mezi něž patřilo mnoho mých přátel a známých, kteří pracovali ve vládě George W. Bushe. Přesto jsem na rozdíl od většiny svých neokonzervativních kolegů nikdy nebyl přesvědčen o nutnosti vést válku v Iráku a postupem času rostlo moje zděšení ze způsobu, jakým je Bushovou administrativou americká zahraniční politika realizována."
Podle Fukuyamy bylo tragickou chybou neokonzervativců, která vyústila do války s Irákem, jejich přehnané sebevědomí. Toto přehnané sebevědomí mělo přitom kořeny v události, kterou Fukuyama považuje za největší triumf neokonzervativců: v pádu komunismu a rozpadu Sovětského svazu. "Rychlý, nečekaný a nenásilný pád komunismu jako by potvrzoval jejich koncept mezinárodních vztahů, založený na prosazování změny režimů," píše Fukuyama v knize Po neokonzervativcích. "Tento argument ale zavedl mnoho konzervativců v dekádě následující po konci komunismu chybným směrem, což mělo přímé důsledky pro utváření americké zahraniční politiky po 11. září." Snadnost, s jakou se komunismus zhroutil ve východní Evropě, přivedla totiž v zásadě mnoho neokonzervativců k domněnce, že mohou demokratizovat Střední východ a začít přitom v Iráku.
Byla-li to irácká válka, která přiměla Fukuyamu k odchodu z neokonzervativních kruhů, hlavním vnitřním filozofickým důvodem jeho "zběhnutí" byl jeho zásadní nesouhlas s touto skupinou v otázce povahy Ameriky a její role ve světě. "Pro tvrdé jádro neokonzervativců je moc Ameriky hlavním prostředkem, zajišťujícím existenci svobody ve světě, a mezi svobodou ve světě a mocí Ameriky podle nich není a ani nemůže být žádný rozpor," píše Perry Anderson v časopise The Nation. "Pro Fukuyamu ale podobná shoda není automatická. Tyto dvě kategorie mohou být rozpojené..."
Velká část Fukuyamovy knihy je věnována kritice amerického pocitu výlučnosti, neboli dle Fukuyamy přesvědčení, že "se Spojené státy liší od ostatních zemí a může se jim na rozdíl od ostatních mocností důvěřovat, že svoji vojenskou moc použijí spravedlivě a moudře."
"Názoru, že se Spojené státy na světové scéně chovají nesobecky, moc lidí nevěří. Jednak to z větší části není pravda a také to ani pravda být nemůže, mají-li američtí politikové dostát své odpovědnosti vůči americkému lidu,? píše Fukuyama. "Spojené státy jsou schopny velkorysého chování v poskytování globálních veřejných statků a nejvelkorysejší byly v případech, kdy panovala shoda mezi jejich ideály a vlastními zájmy. Ale USA jsou zároveň velmocí, jejíž některé zájmy se s poskytováním globálních veřejných statků neshodují." Fukuyama říká, že i nadále věří v nutnost šíření demokracie a svobody. Ale namísto svého někdejšího mesiášského neokonzervatismu je nyní zastáncem jakéhosi "realistického wilsoniánství", jež klade důraz na úzkou spolupráci se spojenci a na využívání mezinárodních institucí. Jak sám napsal: "Raději opustím označení neokonzervativec a pokusím se nastínit úplně jinou zahraniční politiku."
***
Francis Fukuyama: After the Neocons: America at the Crossroads
Vydalo nakladatelství Profile Books, Londýn, 2006, 192 strany
The Neoconservative Moment
Francis Fukuyama The National Interest, léto 2004, strany 57 - 68
The Neocon Who Isn't
Robert S. Boynton American Prospect, říjen 2005
The Inside Man
Perry Anderson The Nation, 24. dubna 2006
Autor: Brian Whitmore americký novinář
