Týden.cz: Vzhůru do nevědomí

Zavěšuji na svůj blog článek, který mi otevřel oči a poněkud mne nadzvednul. Jsem zastáncem alternativních terapeutických metod, mezi nimi v první řadě regresní terapie. Následující článek ukazuje, jaká soda je z hlediska času a peněz klasická psychoterapie. Navíc v podstatě nepřístupná záležitost díky - domnívám se, že účelově - restriktivním pravidlům vyhrazená jen skupině vyvolených. Posuďte sami ...



Vzhůru do nevědomí

Skrze nás žijí nepoznané a nekontrolované síly. Žádný člověk není pánem, jeho já je služebníkem a pánem je nevědomí. To jsou slova Sigmunda Freuda. Od narození otce psychoanalýzy uplyne šestého května sto padesát let. Jeho učení si získalo stoupence v Evropě i zámoří. V Československu mělo výrazné odpůrce nejen za komunismu, ale i v dobách první republiky. První psychoanalytická klinika na českém území vznikla až letos.

Když jsem si coby slušná dívka z malého města připustila, že mám sexuální fantazie, rozdejchávala jsem to celý týden. Dnes už je tabuizovaných témat minimum, vzpomíná čtyřicetiletá tlumočnice Zuzana Jarešová na konec osmdesátých let minulého století, kdy pravidelně docházela na psychoanalýzu. Freudovo převratné učení se tehdy netěšilo přízni úřadů: setkání s pacienty, výcvik budoucích analytiků a odborné semináře se proto odehrávaly potají, v soukromých bytech. "Nemohli jsme publikovat a kontakty se zahraničím byly minimální," říká Jiří Kocourek, psycholog a soudní znalec, který psychoanalýze zasvětil více než třicet let.


Na pohovce

Poznávacím znakem a symbolem psychoanalýzy je pohovka. Obrázek sofa, na němž lehávali Freudovi pacienti, má ve své pracovně snad každý psychoanalytik. Proč vlastně pacient na pohovku uléhá? "Když ležíte, vaše nitro se lépe otevře. Je to optimální situace pro celkovou relaxaci. Pacient musí říkat vše, co se mu honí myslí. I ty nejniternější prožitky a emoce, které by si jinak nedovolil vyjádřit," vysvětluje Kocourek.
Poloha vleže na pohovce však není nutností, existují pacienti, kteří potřebují mít osobní kontakt tváří v tvář nebo v některých případech dokonce držet psychoanalytika za ruku.
"Ze začátku mi to připadalo divné. Přišla jsem do cizího prostoru a lehla si na pohovku. Psychoanalytik mi seděl za hlavou, neviděla jsem na něho a nevěděla, jestli spí, jí, nebo mě poslouchá," líčí Zuzana Jarešová dojmy z psychoanalytických "ležení" v éře totality. Za hodinu tehdy platila dvě stě korun a na analýzu docházela tři roky, jednou až dvakrát týdně. Celkem tedy do své duše investovala kolem padesáti tisíc korun. S psychoanalýzou začala nejen kvůli svým problémům, skrytá zákoutí lidského nevědomí ji lákala také proto, že studovala psychologii. Nakonec však od plánu stát se psychoanalytičkou upustila. "Vadilo mi, že psychoanalýza redukuje člověka na produkt pudů a vnitřních hnutí. Chyběl mi důraz na světlejší stránku duše." Světlých okamžiků ve Freudově teorii opravdu příliš není. Celou společnost pojímá jako represivní systém, který zabraňuje ukájení pohlavního pudu a pudu smrti, což vede k potlačení naší psychické energie. Proto je podle Freuda každý člověk víceméně neurotický.
"Čím je společnost civilizovanější, tím větší potlačení pudů požaduje, a čím větší je potlačení, tím horší jsou sny, přeřeknutí, vtipy a neurózy," píše o Freudovi americký filozof a psycholog Harry K. Wells v knize Freud a Pavlov.
Přesto se Jarešová naučila díky psychoanalýze lépe vnímat svůj vnitřní život, uvědomit si samu sebe a žít v souladu se svou duší. Často si také připomínala slova Freudova žáka Carla Gustava Junga: "Analyzovat se můžete, jak chcete, ale pokud se v reálném životě chováte jako prase, vaše potíže nezmizí."


Dlouhá a drahá

Po roce 1989 vystoupila československá psychoanalýza z poloilegální dřímoty. Vznikla Česká psychoanalytická společnost (ČPS), jež je součástí Mezinárodní psychoanalytické asociace. Dnes má ČPS okolo třiceti členů a zhruba stejný počet kandidátů, kteří procházejí náročným výcvikem.
Chce-li se absolvent psychologie nebo psychiatrie stát psychoanalytikem, musí se sám podrobit analýze (alespoň čtyřikrát týdně, v celkovém rozsahu 600 hodin), kterou vede tréninkový analytik. Dále musí složit písemné zkoušky a mít dva pacienty, jejichž analýza má trvat minimálně tři sta hodin opět ve frekvenci čtyřikrát týdně. Kandidáta kontrolují dva nezávislí supervizoři, s nimiž případy pacientů konzultuje. Nakonec musí před plénem ČPS obhájit případy, které analyzoval, a pokud ho tréninkoví analytici doporučí, stává se psychoanalytikem a členem ČPS. Celá tato procedura trvá obvykle osm let a stojí kandidáta několik set tisíc korun.
Zatímco před rokem 1989 platila Zuzana Jarešová dvě stě korun za hodinu, dnes stojí hodina okolo šesti set korun a více. Klasická psychoanalýza musí probíhat třikrát až pětkrát týdně několik let. Zájemce tedy musí počítat s částkou vyšší než sto tisíc korun na rok. Častěji se proto setkáme s jakousi "odlehčenou formou" psychoanalýzy, takzvanou psychoanalytickou psychoterapií, která probíhá ve skupině jednou až dvakrát týdně a trvá rok či dva.
Doposud léčili psychoanalytici pacienty v soukromých ordinacích. Letos v březnu otevřel Kocourek s kolegy Psychoanalytickou kliniku v Opočně. Za týden skupinové psychoanalytické psychoterapie včetně ubytování tam pacient zaplatí deset tisíc korun, doporučený pobyt je alespoň čtyři týdny ročně. "Zájemce máme nejenom z vyšších vrstev, ale i ze středních. Kupodivu nejsou hlavním problémem peníze, ale čas," říká Kocourek. Pacienti platili nezanedbatelné sumy už za Freuda. Byla to dokonce povinnost a i ti, kdo měli málo, museli vydávat částky, které jim znatelně zasáhly do rozpočtu. "Je to pro pacienta motivační faktor. Ve skutečnosti to ale nejsou tak velké peníze, když vezmete v úvahu, jak dlouho trvá výcvik a kolik do něho musí psychoanalytik investovat. Psychoanalýza navíc není hrazena pojišťovnou. Na rozdíl od Západu, kde se platí sto eur na hodinu, jsme relativně levní," říká Kocourek.
Proč psychoanalýza a její výcvik trvají tak dlouho? "Lidská osobnost se formuje mnoho let. Má-li se změnit, je to běh na dlouhou trať. Většina změn probíhá v nevědomí, a proto je práce s nevědomím tak důležitá," vysvětluje psychoanalytik Michael Šebek, který o vlastní analýze, která i s výcvikem trvala osm let, říká, že to byla nejlepší investice jeho života. "Do psychoanalýzy jsem vstoupil ve čtyřiadvaceti letech, skončil ve dvaatřiceti a dozrál jsem jako muž. Je to metoda, která kultivuje a rozvíjí člověka."


Elitní klub

I dnes je v Česku psychoanalýza stále poněkud na okraji. Někteří psychoanalytici to vysvětlují mimo jiné tím, že česká mentalita byla už za první republiky antisemitská a hleděla na "židovskou vědu" s podezřením (viz Labilní židovská mysl). Toto stigma nedůvěryhodnosti se v éře komunismu udrželo a přežívá podle psychoanalytiků dodnes. Bylo by nejspíš obtížné dokázat, zda mají výtky k psychoanalýze stále rasový podtext; mnohem častěji jsou psychoanalytici kritizováni proto, že tvoří poněkud exkluzivní, málo přístupné společenství. "Ano, psychoanalýza je intenzivní léčba trvající několik let, což si nemůže dovolit každý," říká Šebek. Jeho kolega Kocourek dodává: "Svým způsobem jsme elitní klub, protože máme svá uzavřená setkání podobně jako jiné odborné společnosti. Zprvu jsme se otevřeli i laikům, ale oni bez vlastní zkušenosti a znalostí ,věcem? málo rozuměli."
Pořád se najde mnoho lidí, kteří vnímají psychoanalýzu jen jako oblast zabývající se sexuálním životem. "Občas se setkávám s názorem, že je psychoanalýza překonaná a řeší jen sexualitu, což není pravda," zdůrazňuje Kocourek. Sexualita je podle něho jen jedním z několika hlavních témat psychoanalýzy. Těmi dalšími jsou agresivita, vztah k vlastnímu já a vztah k nevědomí (například snům). "Psychoanalýza pomáhá lidem k tomu, aby se naučili být k sobě pravdiví. Téma sexuality bylo klasické pro prudérní a postviktoriánskou Vídeň, kdy sex a tělo byly tabuizovány. Devadesát procent Freudových pacientek byly ženy, které někdy ani nevěděly, co vše obnáší sexuální styk," vysvětluje Kocourek, podle něhož za posledních padesát let přibylo mužských pacientů, takže dnes jsou vůči ženám v poměru čtyřicet ku šedesáti. Za Freuda trvala psychoanalýza obvykle jen několik týdnů, dnes zabere několik let. Také postupy se měnily. Freud pracoval se sugescí a manipulací. V začátcích používal hypnózu, z níž se psychoanalýza vyvinula. Dnes už se tyto metody nepoužívají. Ještě za Freudova života se s jeho učením rozešli významní žáci Carl Gustav Jung a Alfred Adler, kteří vypracovali vlastní metody. Po Freudově smrti se psychoanalýza vydala různými směry, ale později se všechny teorie opět sblížily a rozvíjely se společně. Přestože Freudova věda má dnes zastánce nejen v Evropě a Spojených státech, ale také v Jižní Americe a Asii, odjakživa měla i své odpůrce. Mnozí špičoví intelektuálové ji odmítali brát vážně. Například rakouský filozof Karl Popper ji nazval pseudovědou. "Když jdete k psychoanalytikovi, který vás léčí, a vy se cítíte lépe, řekne: Vidíte, jak to funguje, už se cítíte lépe. Jestliže se ale cítíte hůře a nechcete pokračovat v léčbě, řekne: Jste v předpokládaném stadiu odporu, což ukazuje, že se vše vyvíjí správným směrem," parafrázoval Popperův postoj psycholog Cyril Höschl v časopise Dějiny a současnost.
Podle psychoanalytika Šebka spočívají kritické postoje k Freudově nauce také v tom, že je pro mnoho lidí obtížné přijmout pudový základ svého bytí. "Strach z nevědomí je u člověka silný. Lidé se bojí svých skrytých sil a mají proč."

Autorkou článku je Kristina Wanatowiczová
Čtěte www.tyden.cz